I psi trpí na klouby

V poslední době se o problémech kloubů u psů mluví stále častěji. Klouby lidí i psů jsou velmi zatěžované a není divu, vždyť na ně působí váha celého těla. Stejně jako se u lidí zvyšuje jejich průměrná výška, u psů zase dochází ke zvýšení jejich hmotnosti. Vyšlechtilo se mnoho plemen jejichž hmotnost je výrazně vyšší, ale i naopak výrazně nižší než hmotnost jejich předchůdců.

Jak vypadá psí kloub
Klouby lidí i psů se skládají z kloubní jamky a kloubní hlavice; jejich tvar záleží na typu kloubního spojení. Štěrbina, která vzniká při tomto spojení, je vyplněná kloubní tekutinou sloužící jako mazivo a výživa pro kloubní chrupavky. Chrupavkou je potažená kloubní jamka i hlavice a jejím účelem je bezbolestný a bezproblémový pohyb celého kloubu. Důležitými složkami kloubní chrupavky jsou buňky a kolagenní vlákna, jejichž hlavní úloha je udržet chrupavku pružnou, pevnou a hydratovanou – tedy ve stavu plné funkčnosti.

Změny na kloubních chrupavkách
Poškození kloubní chrupavky vzniká postupně od malých drobných defektů po stále se zvětšující, až dochází k úplné destrukci chrupavčité tkáně. Již při drobných poškozeních chrupavky vzniká v kloubu mírný zánět, jehož bolestivost nám nemusí naši společníci dát najevo. Proto je potřeba klást zvláštní důraz na prevenci. Při pokročilejších obtížích se vyskytuje bolest, kterou zvířata dávají najevo neochotou k pohybu; té předchází obtížné vstávání po delším odpočinku a tzv. ztuhlost kloubů. Psi mají v povaze vyrovnávat se s bolestí bez výrazných projevů, je-li tato hranice překročena, dávají bolest najevo úporným vytím či sténáním. Při těchto projevech bolesti můžeme očekávat velmi pokročilé změny v kloubech a kloubních chrupavkách. V tomto stádiu poškození již regenerace kloubní chrupavky téměř neprobíhá, přesto výběrem vhodného preparátu můžeme psovi od bolesti pomoci. Důraz je však potřeba klást na prevenci.

Artróza a artritida
Ptáte-li se, jaká onemocnění kloubů se psů týkají, odpověď je velmi jednoznačná. Psi trpí stejnými onemocněními kloubů jako lidi. Kloubní obtíže se mohou týkat nejen kyčelních, kolenních, loketních a ramenních kloubů, ale i drobných kloubů v páteři či kloubů prstů, záprstí, zánártí a dalších kloubů, na které si vzpomenete. Např. stejně jako u lidí dochází i u psů k degenerativním změnám kloubu – artróze, případně k infekčnímu zánětu kloubu – artritidě.

Nejdůležitější je věnovat zvýšenou péči kloubům již během vývoje štěněte, neboť v tomto období dochází ke stavbě kloubů, s níž potom v dospělosti nemůžeme nic dělat. A opět jsme u důležitosti prevence.

Chondroprotektivní látky u mladého psa

Často se zabýváme myšlenkou, zda máme či nemáme u našeho štěněte přidávat kloubní výživu nebo ne. Odpověď není jednoznačná – záleží jednak na plemeni (jednotlivá plemena mají určité predispozice k daným onemocněním) a jednak na rodičích štěněte (dědičná onemocnění a přenos predispozic k onemocněním na své potomky). Proto při rozhodování o koupi štěněte  je důležité znát nároky tohoto plemene. Jiné nároky má štěně pražského krysaříka a jiné nároky lze očekávat u štěněte leonbergra.

U štěňat malých plemen (jako jsou maltézáčci, jorkšíři, čivava či pražský krysaříci) lze očekávat onemocnění nazývající se luxace patelly – je to onemocnění, při kterém dochází k vykloubení, případně částečnému vykloubení, kolenní čéšky. Toto onemocnění se přenáší z rodičů na potomky a proto je potřeba znát zdravotní stav jejich rodičů. Při tomto onemocnění si štěňata, ale i dospělí psi, nohu odlehčují nebo ji nosí zvednutou a skáčou po třech. Vykloubení čéšky nemusí být úplné, ale může se vyskytovat střídavě, to znamená, že kloub má ještě schopnost vykloubenou čéšku vrátit zpět do její fyziologické pozice. Toto vykloubení probíhá střídavě a v nepravidelných intervalech. Při této fázi se majitel domnívá, že pejsek na něco šlápl, či ho zebou tlapičky a nebo se mu jen nechce chodit ven.

U štěňat psů velkých a obřích plemen se naopak během růstu setkáváme s zánětem dlouhých kostí. Toto onemocnění se projevuje kulháním, které se přesunuje z jedné končetiny na druhou a může takhle postupovat na všechny končetiny. Při tomto onemocnění jsou na pohmat bolestivé dlouhé kosti a toto onemocnění se léčí pomocí protizánětlivých látek a hlavně klidem, což je u štěňat velmi obtížné, neboť omezit pohyb štěněti, které právě objevuje spoustu zajímavých věcí je velmi složité.

U štěňat velkých plemen se rovněž setkáváme s velmi známým onemocněním dysplazie kyčelních kloubů. U tohoto onemocnění se na potomky přenášejí predispozice k tomuto onemocnění, to znamená, že štěně se nerodí s postižením kloubů, ale že toto onemocnění se postupně vyvíjí během života štěněte. Ukončení vývoje štěněte u velkých a obřích plemen nastává až kolem 18 – 24 měsíce věku, proto se hodnocení na toto onemocnění provádí až v pozdějším věku. Hodnocení prováděné v období růstu je méně směrodatné, protože během růstu se stav může značně lišit. Vzhledem k této skutečnosti se doporučuje u těchto plemen podávat kloubní výživu pro správný vývoj kloubních tkání po celé období vývoje štěněte. Správná výživa během tohoto období je velmi důležitá, neboť na správném vývoji a stavbě kostí a kloubů záleží kvalita celého dalšího života Vašeho psa.

Další vývojové onemocněním, se kterým se setkáváme u velkých plemen je genum valgum. Toto onemocnění se projevuje tzv. X postojem pánevních končetin a dochází u něho k deformaci stehenní a holenní kosti. Nejčastěji se s tímto onemocněním setkáváme u irského vlkodava, mastifa, dogy, bernardýna apod. Genum valgum se začíná projevovat okolo 5. měsíce a postupně se vyvíjí do 14 měsíce věku psa. Klinicky na štěněti zaznamenáme ztíženou chůzi s přenesením váhy na hrudní končetiny. Často se současně vyskytuje atrofie svalů pánevních končetin. V tomto případě opět hraje velkou roli výživa psa během období vývoje, kdy jsou psi energeticky překrmovány a stavby kostí a kloubů neprobíhá dostatečně.

Klouby koní, jejich poškození a regenerace

Onemocnění pohybového ústrojí koní přímo ovlivňují jejich sportovní využití i výkonnost a jsou pravděpodobně nejčastější příčinou ukončení kariéry mnoha sportovních koní. Tato onemocnění jsou v úzkém vztahu k postoji končetin, podkování, výživě a způsobu využití koní. Velmi často jsou důsledkem nepřiměřené zátěže, nevhodného tréninku či poranění, které jsou příčinou vývinu akutních a chronických zánětů kloubů a šlach. Následkem těch pak často dochází k degenerativním změnám na kloubech.

U zdravých jedinců je povrch kloubní jamky a kloubní hlavice pokryt vrstvou hyalinní kloubní chrupavky, která má za úkol nejen chránit kloubní plochy proti mechanickému tření při ohýbání kloubů, ale i proti nárazům při pohybu jedince. Kloubní chrupavka je tvořena buňkami tzv.chondrocyty, jež jsou obklopeny mezibuněčnou (extracelulární) hmotou obsahující vodu, kolagen a proteoglykany (složené cukry vázané na bílkoviny). Kloubní pouzdro je vyplněno synoviální tekutinou, která má za úkol mazání kloubu a tím minimalizaci tření. Synoviální tekutina navíc vyživuje chrupavku a odvádí odpadní látky, protože chrupavka je bezcévní podpůrná pojivová tkáň a nemá vlastní krevní zásobování. To je též příčina, proč se poškozená chrupavka velmi špatně hojí.

Bez ohledu na příčinu kloubního onemocnění dochází k problémům při zmenšení množství synoviální tekutiny v kloubu, což způsobuje jeho nedostatečné promazávání a tím narušování chrupavky. Při jejím rozsáhlém poškození pak dochází k velmi bolestivému přímému tření kostí v kloubu a k degenerativním změnám na kloubu. 

Lze těmto onemocněním předcházet nebo alespoň v případě výskytu zmírnit jejich negativní následky?
Pro odstranění či zmírnění zánětu se podávají nesteroidní antiflogistika (antiflogistikum = protizánětlivě působící látka), která mají zároveň i analgetický (protibolestivý účinek). Ve výjimečných případech se volí podávání steroidních antiflogistik (kortikosteroidů). V obou případech se vyskytují nežádoucí vedlejší účinky, kortikosteroidy mají dokonce negativní vliv na kloubní chrupavku.

V posledních letech se jak v humánní tak ve veterinární medicíně prosazuje podávání tzv. chondroprotektivních (chrupavku chránících) preparátů; dnes přesněji označovaných jako SYSADOA (Symptomatic Slow Acting Drugs in Osteoarthrosis). Mezi tyto látky lze řadit např. kyselinu hyaluronovou, kolagenní hydrolyzát, glukosamin sulfát, chondroitin sulfát, methylsulfonylmethan aj. Při používání těchto látek dochází k potlačení či zastavení dalšího rozvoje degenerativních změn a k regeneraci kloubní chrupavky.

Látky SYSADOA ovlivňují metabolické změny v poškozené chrupavce, většina jich je schopná stimulovat produkci proteoglykanů, inhibují proteolytické enzymy a působí protizánětlivě. Jejich klinická účinnost nastupuje pozvolna po dobu 7 – 8 týdnů, nejvýrazněji však kolem 12 týdne.

V současné době je na český trh uváděn nový chondroprotektivní přípravek ALAVIS DUAL. Jedná se o intenzívní kloubní výživu pro koně a pony obsahující glukosamin sulfát a chondroitin sulfát, která zajišťuje ochranu a regeneraci kloubů.

Glukosamin sulfát a chondroitin sulfát jsou v těle využívány pro tvorbu proteoglykanů. Proteoglykany se nachází téměř ve všech tělních tkáních, zejména však (jak bylo již dříve řečeno) v mezibuněčné hmotě chrupavky. Proteoglykany jsou bílkoviny obsahující velmi pevně (kovalentně) vázanou cukernou složku (glykosaminglykany - GAG). GAG jsou schopné vázat velké množství vody a působí jako výplně nebo mazivo pro pojivové tkáně. Když dojde k poškození chrupavky, poklesne množství GAG. Tím se sníží obsah vody v chrupavce, což je příčinou dalšího mechanického poškozování kloubu.

Glukosamin sulfát je nízkomolekulární látka, po orálním podání se snadno vstřebává a vestavuje do poškozené kloubní chrupavky. Glukosamin sulfát vykazuje vlastní protizánětlivé účinky, stimuluje in vitro syntézu proteoglykanů a má důležitou roli v metabolismu kloubní chrupavky a synoviální tekutiny (inhibuje enzymy podílející se na biodegradaci chrupavky).

Chondroitin sulfát je makromolekulární látka. Vzhledem k větší velikosti molekuly je resorpce a dostupnost pro organismus nižší, vstřebané molekuly jsou však vysoce chondroprotropní a ukládají se v kloubní chrupavce. Kromě účasti na tvorbě proteoglykanů chondroitin sulfát též inhibuje kolagenolytickou aktivitu.

Pojivová tkáň a její úskalí

Pojivová tkáň je mezenchymálního původu, jenž se mění dle potřeby na vazivo, chrupavku a kosti. Pojivo je vždy tvořeno dvěmi složkami – buňkami a mezibuněčnou hmotou, která obsahuje část vláknitou a amorfní. Vláknitá část je tvořena fibrilárními bílkovinami a amorfní základní substancí zvanou matrix, kterou představují glykosaminoglykany zformované do tvaru proteoglykanů, strukturní glykoproteiny matrixu a fibronektin.

Na degradaci glykosaminoglykanů se podílí celá řada enzymů. Mezi exoglykosidásy patří β–glukuronidasa, která z GAG odštěpuje zbytek kyseliny glukuronové, dalšími pak jsou xylosidasa, iduronidasa, galaktosidasa. Na GAG dále působí velké množství sulfatas a proteas. Nejvýznamnější endoglykosidásou je hyaluronidasa. Degraduje hyaluronát na několik oligosacharidů a tím dochází k rychlému poklesu viskozity extracelulárního prostoru.

K poškozování kloubní chrupavky a kloubních tkání dochází také mechanicky a pomocí mediátorů zánětu – prostaglandin E2, bradykinin, histamin, interleukin 1, TNF a volné radikály.

Mezi nejdůležitější chondroprotektivní látky patří glukosamin sulfát a chondroitin sulfát. Obě tyto látky se řadí mezi SYSADOA (Symptomatic Slow Acting Drug of Osteoartroza) – symptomaticky modifikující léky s dlouhodobým účinkem. Dlouhodobé podávání těchto látek zpomaluje, ne-li zastavuje postup artrotických změn v kloubu.

Chondroitin sulfát se řadí mezi proteoglykany – polysacharidy charakterizované obsahem aminocukrů (hexosaminů) a uronových kyselin (glukuronové a iduronové). Má charakteristickou významnou schopnost vázat ve tkáni vodu, čímž zabezpečuje mechanické a elastické vlastnosti chrupavky. Rovněž má jistý podíl na regulaci metabolismu chondrocytů a byl potvrzen jeho protizánětlivý efekt. Částečně desulfatované a depolymerizované frakce chondroitin sulfátu snižují chemotaxi, fagocytózu i exkreci lysozomálních enzymů leukocytů a zároveň chrání membrány před oxidačním působením z okolí.

Glukosamin sulfát je nízkomolekulární látka skládající se ze dvou molekul glukózy, dvou aminoskupin a jedné sulfátové skupiny. Je výchozím substrátem pro syntézu glykosaminoglykanů. Rychlost jeho produkce je také limitujícím krokem tohoto procesu. Jeho další funkcí je inhibice kolagenázy a fosfolipázy A2, enzymů klíčových pro destrukci artrotické chrupavky a dále zvyšuje stupeň sulfatace chrupavky. Inhibicí tvorby volných radikálů působí protizánětlivě. Glukosamin sulfát má protektivní účinek na chondrocyty poškozené IL-1, TNF a léčbou nesteroidními antiflogistiky či dexametazonem. Vysoké koncentrace glukokortikoidů snižují schopnost fibroblastů syntetizovat proteiny pojivové tkáně, zejména kolagenu.
Velmi osvědčená je kombinace glukosamin sulfátu s látkou MSM, kdy MSM podporuje zabudování glukosamin sulfátu do struktur kloubní chrupavky. MSM a glukosamin sulfát mají synergický účinek a jejich společným podáváním vymizí bolestivost v kloubu a zvýší se jeho pohyblivost. Látka MSM má výrazný protizánětlivý účinek – inhibuje produkci prozánětlivých cytokinů. Statisticky významné je snížení prostaglandinu E2 a interleukinu 1. Látka MSM dále působí analgeticky, antiedematózně, vazodilatačně, antioxidačně a detoxikačně, dále potlačuje svalové křeče a zpevňuje kolagen disulfidovými můstky.

Luxace pately u psů

Luxace pately (vykloubení čéšky) je relativně časté onemocnění kolenního kloubu psů. Je typické anatomickými změnami pánevní končetiny, které vedou následně ke změně polohy čéšky do abnormální pozice. Na úvod je nezbytná krátká zmínka o anatomii kolenního kloubu. Patela (čéška) je oválná kost umístěná uvnitř kolenního kloubu, kde je volně skloubená se stehenní kostí – není s ní srostlá. Patela leží ve žlábku ve spodní části stehenní kosti a z obou stran je zajištěna kostními hřebeny, které zabraňují jejímu vykloubení. Shora se na patelu upíná čtyřhlavý stehenní sval, zdola patelární vaz, který končí na hřebeni holenní kosti; celý kloub je obklopen kloubním pouzdrem. Všechny tyto struktury zajišťují fixaci pately v anatomické pozici. To ovšem platí jen v případě, že jsou normálně vyvinuté a nepoškozené např. úrazem.

Dělení luxací
Luxaci pately lze rozdělit za prvé podle směru luxace a za druhé podle příčiny vzniku. Podle směru se luxace pately dělí na mediální, kdy čéška luxuje na vnitřní plochu kolene a laterální, kdy čéška luxuje vně. Výrazně častější je mediální luxace, představuje cca 80 % všech případů. Podle příčiny vzniku dělíme luxaci pately na vrozenou a traumatickou. Vrozená luxace čéšky je podmíněná geneticky, tzn. predispozice k tomuto onemocnění se dědí a postižení jedinci by v žádném případě neměli být používáni k dalšímu chovu. Nejčastěji se s mediální (vnitřní) vrozenou luxací setkáváme u malých a trpasličích plemen, v našich podmínkách bych z vlastní zkušenosti uvedl zejména tato plemena – čivava, trpasličí špic, pražský krysařík, pudl, jorkšírský teriér, mops, ale postižena jsou i plemena větší – např. stafordšírský bulteriér, šarpej nebo labradorský retrívr. Vrozenou laterální (vnější) luxací pately jsou naopak častěji postižena velká a obří plemena psů, jako německá doga, irský vlkodav, bernský salašnický pes, bernardýn.

Anatomické deformity
Při vrozené luxaci pately vznikají v průběhu růstu psa na pánevní končetině anatomické deformity, které v konečném důsledku vedou právě k tomuto onemocnění. Zdálo by se, že tyto deformity postihují pouze kolenní kloub, ale není tomu tak. Důležitá je i stavba kloubu kyčelního, který má zásadní vliv na úhlení celé pánevní končetiny. Příliš velký nebo naopak příliš malý úhel mezi krčkem a tělem kosti stehenní a vnější nebo vnitřní prohnutí těla kosti stehenní jsou nejčastější příčiny následných změn v samotné kolenním kloubu. Zde potom pozorujeme abnormální vnitřní nebo vnější rotaci dolní části kosti stehenní a horní části kosti holenní, zejména holenního hrbolu, na který se upíná čéškový vaz.. V těžkých případech je málo nebo není vůbec vyvinutý žlábek stehenní kosti, ve kterém patela za normálních podmínek „sedí“. Změny na kostech jsou tedy nejdůležitější pro vznik vrozené luxace pately, následně se vyvíjejí změny na měkkých tkáních, zejména na kloubním pouzdru.
Traumatická luxace pately je způsobena zraněním, u psů jsou to zejména autoúrazy, pády z výšky a rvačky, kdy dochází k mechanickému poškození tkání, které patelu fixují v anatomické pozici. Tento druh luxace nemá plemennou ani věkovou predispozici, frekvence výskytu je výrazně nižší, než u luxace vrozené.

Stupně luxace
Podle závažnosti postižení rozdělujeme luxaci pately do 4 stupňů. Při 1. stupni (nejlehčím) můžeme patelu manuálně vykloubit, ta se ovšem ihned vrací do původní pozice. Při 2. stupni patela vyklubuje samovolně, ale je ještě schopna návratu do normální pozice, někteří psi jsou schopni patelu sami „nahodit“ rotací končetiny. Při 3. stupni je patela luxovaná trvale, ale jsme schopni ji manipulací reluxovat, nicméně se ihned vrací do abnormální pozice. 4. stupeň luxace je charakterizován nereponovatelnou trvalou luxací pately. Všechny tyto stupně jsou v různé míře doprovázeny rotací holenní a stehenní kosti, příp. dalšími deformitami, jak bylo popsáno výše. Rozdělení luxace pately do jednotlivých stupňů je významné zejména z hlediska volby vhodného léčebného postupu, ale u chovných jedinců by měla tato vada být brána v úvahu i při zařazení do chovu. V této souvislosti je jednoznačně doporučitelná selekce postižených jedinců za účelem postupné eliminace luxace pately z chovů čistokrevných psů, protože tato vada má dědičný základ a její výskyt zejména u některých plemen je velmi vysoký.

Klinické příznaky
Klinické příznaky luxace pately jsou poměrně různorodé a samozřejmě závisí na stupni postižení. U 1. stupně luxace se zpravidla nesetkáváme s výraznými příznaky, takže tento stupeň bývá spíše náhodným nálezem při vyšetření u veterinárního lékaře. Pokud se příznaky vyskytnou, jedná se o příležitostné zvednutí postižené končetiny na několik vteřin a následnou normální chůzi. Vyšší stupně luxace pately se už projevují výrazněji – jedná se o kulhání různé intenzity, rotace končetiny ve směru luxace, často pozorujeme pravidelné nadnášení končetiny, které je mnoha majiteli psů považováno za zcela normální a přitom je to jeden z typických příznaků luxace pately. V těžkých případech, zejména u 4. stupně luxace dochází k deformitě končetiny a pokud je postižení oboustranné, pes se pohybuje velmi obtížně a není schopen se postavit vzpřímeně na pánevní končetiny. Příznaky pozorované při luxaci pately jsou způsobeny jednak bolestí vyvolanou samotným vykloubením a také omezenou funkčností kolenního kloubu. Problémem při neléčené luxaci je i osteoartróza, vzniklá následkem opakovaného dráždění chrupavky vyklubující čéškou a nerovnoměrné zatížení kolenního kloubu.

Terapie
Poslední a pro majitele postiženého psa nejdůležitější otázkou je léčba tohoto onemocnění. Při lehčím postižení, které není doprovázeno žádnými klinickými příznaky popsanými výše je možná konzervativní léčba, která spočívá v klidovém režimu, u traumatické luxace je možný i fixační obvaz. Z používaných léků je vhodné použití tzv. chondroprotektiv, která omezují vznik osteoartrózy – přípravky s obsahem glukosaminu, chontroitinu, kolagenu a MSM. Pokud pacient s luxací pately vykazuje klinické příznaky je jednoznačně doporučitelné chirurgické řešení. Při operaci luxace pately provádíme zpravidla kombinaci několika operačních technik, které mají za úkol fixovat čéšku v normální pozici a navrátit anatomické poměry v kolenním kloubu co nejblíže optimálnímu stavu. S případnou operací není nutné vyčkávat do dospělosti, naopak těžší stupně luxace je vhodnější operovat co nejdříve jako prevenci vzniku závažných deformit.

Osteoartróza z pohledu klinické praxe

Osteoartróza je termín, se kterým se můžeme velmi často setkat jak v humánní, tak veterinární ortopedii. Už méně je ovšem jasný skutečný význam a dopady tohoto onemocnění. V tomto sdělení se budeme zabývat osteoartrózou spíše z pohledu praktického, než dopodrobna rozebírat biochemické a histologické změny probíhající v postižené kloubní chrupavce.

Osteoartróza ( OA ) je onemocnění kloubů charakterizované poškozením kloubní chrupavky a tvorbou nové tkáně v jejich okolí. Následkem je bolest postiženého kloubu a kulhání. OA může vzniknout v jakémkoliv kloubu a u jakéhokoliv plemene psů. Synonymy používanými pro OA jsou artróza, osteoartritida, degenerativní onemocnění kloubů. Všechny tyto termíny vyjadřují určité nejasnosti v příčinách vzniku a průběhu OA. Tradiční pojetí OA je nezánětlivé onemocnění, ale v poslední době se akcentuje také přítomnost zánětu v postiženém kloubu, protože právě zánět je důležitý pro jeden z hlavních příznaků OA – bolest.

Hlavními anatomickými strukturami kloubu jsou kloubní plochy k sobě přiléhajících kostí, které jsou pokryté chrupavkou. Právě chrupavka má v kloubu zcela zásadní význam – její povrch je hladký a zajišťuje bezproblémové klouzání kloubních ploch, struktura chrupavky, díky pružnosti a pevnosti, je schopna „odpružit“ nárazy vznikající při pohybu. Hladkému klouzání kloubních ploch pomáhá i synovie, vazká tekutina vyplňující kloubní dutinu, která má význam i při výživě kloubní chrupavky. Celý kloub je obklopen kloubním pouzdrem, které z něj vytváří do jisté míry uzavřený celek.

Při OA dochází nejprve k poškození kloubní chrupavky a následnému uvolnění chemických látek, které toto poškození dále prohlubují. V chrupavce postupně vznikají trhliny, chrupavka se ztenčuje a ztrácí se z ní voda, čímž se zhoršuje její pružnost. Typickým znakem OA je vznik tzv. osteofytů, což jsou nejprve chrupavčité a později zkostnatělé výrůstky, které vyrůstají zejména uvnitř kloubu v těsné blízkosti úponu kloubního pouzdra. Tyto výrůstky zvyšují tlak na kloubní pouzdro a zhoršují bolestivost. Mění se i kvalita kosti přiléhající ke kloubním plochám, hlavně ve smyslu zhoršení pružnosti.

Problematické na OA je, že se jedná o progresivní proces, jehož průběh prakticky nelze úplně zastavit. Změny vzniklé na kloubní chrupavce, přilehlé kosti a kloubním pouzdře jsou sice do jisté míry ovlivnitelné, ale spíše ve smyslu omezení následků OA, tzn. bolestivosti, než ve smyslu úplného vyléčení OA.

Podle příčiny vzniku rozdělujeme OA na primární a sekundární. Primární OA, která je mimořádně častá u lidí, vzniká jako následek opotřebení kloubů vlivem stáří. Tento typ OA se samozřejmě vyskytuje i u psů, ale s nižší frekvencí, než u člověka a zpravidla nezpůsobuje tak intenzivní klinické příznaky, jako OA sekundární. Typicky se s primární OA setkáváme u psů starších 10 let, bez plemenné predispozice, u kterých pozorujeme postupný nárůst kloubní ztuhlosti, zejména po delším odpočinku. Postižený pes může mít problémy se vstáváním, několik minut mu trvá, než se rozejde, krok bývá strnulý, zkrácený. Snižuje se ochota k pohybu. Postiženo bývá většinou více kloubů najednou, buď na všech 4 končetinách, nebo alespoň na obou hrudních nebo pánevních končetinách. Klinické příznaky však mohou nastoupit i náhle, to je dáno možným traumatickým poškozením artrotického kloubu a tzv. exacerbací OA. Tento termín vyjadřuje náhlý nástup klinických příznaků u kloubu dlouhodobě postiženého OA, což je další typický znak tohoto onemocnění. Exacerbace může vzniknout např. už zmiňovaným traumatem kloubu, ale je také závislá na počasí – nejčastěji při náhlých změnách teploty, vlhkosti a tlaku. Exacerbací vzniklá bolestivost kloubů může přetrvávat několik dní, ale nejčastěji trvá 2-3 týdny.

Sekundární OA je u psů častější a dá se říci, že i závažnější, než primární. Vzniká jako následek jakéhokoliv onemocnění kloubu, které zde působí jako vyvolávající příčina. Nejčastějším primárním kloubním onemocněním bývají u psů vývojové poruchy – dysplazie kyčelního kloubu, dysplazie loketního kloubu, osteochondróza, Legg Calvé Perthesova nemoc, luxace čéšky. Častá jsou také traumatická postižení kloubů – nitrokloubní zlomeniny, luxace (vykloubení), poškození vazů – typicky ruptura předního zkříženého vazu kolenního. Méně častou příčinou vzniku sekundární OA jsou záněty kloubů, ať už infekční, nebo neinfekční. Tento typ OA má podobné příznaky jako primární OA, s určitými rozdíly. Zpravidla je postižen jen jeden nebo dva klouby, což vyvolává kulhání na jednu nebo dvě končetiny, kulhání je proto zřetelnější. Sekundární OA vzniká výrazně rychleji, než primární, proto se s ní můžeme setkat i u mladých jedinců. Bolest a kulhání bývá silnější, vzhledem k rozsahu OA a přítomnosti vyvolávající příčiny.

Při vyšetření psa postiženého OA se setkáváme s několika klinickými příznaky. Zejména se jedná o bolestivost artrotického kloubu, jejíž vyjádření je ovšem závislé na povaze pacienta. V chronických případech při prohmatávání kloubu můžeme cítit jeho otok způsobený jednak zbytněním kloubního pouzdra, přítomností osteofytů a efuzí – tj. zmnožením nitroklubní tekutiny. Kromě výše zmiňovaných příznaků se k potvrzení diagnózy používá RTG vyšetření. Na RTG snímcích kloubů postižených OA je typická tvorba osteofytů – kostních výrůstků v místech úponu kloubního pouzdra, v pokročilých případech uvnitř a okolo celého kloubu. Kost přiléhající ke kloubním plochám je sklerotická – mění se její struktura. Vždy je vhodné rentgenovat obě končetiny, pro porovnání. Závěrem jedna důležitá informace – rozsah RTG změn a projev příznaků bolesti postiženého kloubu nejsou v přímé závislosti. Projev bolesti totiž závisí nejen na rozsahu OA, ale i na individuálním prahu vnímání bolesti, váze psa i primární příčině vzniku OA. Možnosti léčby OA budou tématem příštího sdělení.

Osteoartróza a možnosti léčby

Jak jsme zmínili již v první části tohoto sdělení (Osteoartróza z pohledu klinické praxe), je osteoartróza (OA) progresivní onemocnění, pro které je typické sice pomalé, nicméně trvalé zhoršování stavu postižených kloubů. Tento proces není možné zcela zastavit a OA úplně vyléčit, existuje však řada způsobů, jak progres OA výrazně zpomalit a především ulevit pacientovi, který je touto nemocí postižen.

Na prvním místě bych zmínil redukci tělesné hmotnosti pacienta. Toto opatření je zcela základní podmínkou pro úspěšnost jakékoliv další léčby a bohužel často platí přímá úměra – čím obéznější pes, tím horší OA a bolestivost při pohybu, z toho plynoucí menší ochota k pohybu a opětovné zhoršování obezity. Redukce tělesné hmotnosti je problémem větším, než by se mohlo zdát. Vyžaduje zejména postupné snižování obsahu energie v krmné dávce – tzn. obsahu tuků a sacharidů. Jako asi nejvhodnější krmivo se v tomto případě jeví speciální redukční diety obsahující výrazně snížené hladiny tuků a sacharidů při zachování obsahu ostatních živin a zvýšeném přísunu vlákniny, která zvyšuje pocit nasycení a zrychluje střevní peristaltiku. Tyto diety nezaměňujme s tzv. „light“ krmivy, která jsou vhodná spíše na udržování dosažené váhy, než na její snižování. Samozřejmě, že pes na redukční dietě pociťuje zejména zpočátku hlad, který je daný zvykem na energeticky bohatší krmivo, proto majitel musí mít pevné nervy – neděláme to proto, abychom našeho psa trápili, ale abychom mu pomohli. Je vhodné celkové množství krmiva rozdělit do 2 denních dávek,  jako pamlsky používat např. zeleninu.

Dostáváme se k pohybovému režimu pacienta s OA. Zde platí pravidlo zlaté střední cesty – ani málo ani moc. Úplné znehybnění postižených kloubů by vedlo k jejich ztuhnutí a zhoršenému vyživování kloubních chrupavek, nadměrná zátěž zase k jejich přílišnému opotřebení. Základním pravidlem úpravy pohybového režimu je pravidelnost – pohybová zátěž by měla být rozdělena do několika přibližně stejně dlouhých dávek, měli bychom se vyhnout jednorázovému extrémnímu zatížení kloubů. Je-li to možné, preferujeme pohyb po měkkém povrchu, např. po trávě, v lese, který znatelně tlumí nárazy. Není pravdou, že pes postižený OA si nesmí hrát nebo běhat – pokud vidíme, že výraznější zátěž nemá na jeho pohyb negativní dopad, můžeme zátěž postupně zvyšovat , je však nutné svého psa pozorovat zejména po zatížení a jeho pohyb regulovat podle reakce na tuto zátěž. Nejvýraznější kulhání se totiž projeví zpravidla právě po odpočinku po delší fyzické aktivitě.

Existuje několik možností ovlivnění postupu OA pomocí léků. V poslední době jsou velmi populární a používanou skupinou  tzv. chondroprotektiva. Potravní doplňky obsahující chondroprotektiva zjednodušeně vysvětleno fungují jako jakási kloubní výživa – dodávají organismu potřebné stavební látky zajišťující pružnost a pevnost kloubních chrupavek, při dlouhodobém podávání se projeví i jejich mírný protizánětlivý efekt. Při mírné, počínající OA podávání chondroprotektiv může omezit nebo zcela potlačit bolestivost, v případech pokročilé OA alespoň zpomalí další zhoršování stavu. Mezi nejčastěji používaná chondroprotektiva patří glukosamin, chondroitin, kolagen, MSM, chitosan, zpravidla se tyto látky používají v různých kombinacích zvyšujících jejich účinnost. Pro dosažení požadovaného účinku je nutné dlouhodobé podávání, které je umožněno prakticky úplnou absencí negativních vedlejších účinků.

V případě výraznější bolestivosti a pokročilejší OA používáme léky ze skupiny tzv. NSAID – nesteroidních protizánětlivých látek. Tyto léky jsou velmi populární u lidí – z nejpoužívanějších jmenujme alespoň kyselinu acetylsalicylovou, ibuprofen, diclofenac. Dokáží velmi účinně potlačit zánět a bolestivost v postižených kloubech, jejich účinek je téměř okamžitý a v mnoha případech přetrvává určitou dobu po podání. Výše zmíněné účinné látky používané u lidí nejsou vhodné na dlouhodobé použití u psů, zejména s ohledem na relativně časté negativní vedlejší účinky na žaludeční sliznici a játra. Pro použití u psů jsou vhodnější přípravky na bázi carprofenu , meloxicamu, ketoprofenu, kyseliny tolfenamové a několik dalších, u nichž je výrazně omezena zejména možnost dráždění žaludeční sliznice. Některé z nich – zejména carprofen a meloxicam - jsou testovány i pro dlouhodobé podávání, nicméně preferuji jejich použití hlavně při nárazovém zhoršení pohyblivosti a zvýraznění kulhání, dlouhodobé použití pak u pacientů s trvalými problémy a velmi pokročilou OA.

Poslední skupinou léků používanou při OA jsou kortikosteroidy. Tyto hormony mají silný protizánětlivý efekt, nicméně je známa řada vedlejších negativních účinků, mezi jinými zhoršují poškození chrupavky v postiženém kloubu. Jejich použití  by proto mělo být omezeno na přísně indikované případy a rozhodně by nemělo být dlouhodobé.

Na závěr je zde možnost chirurgického řešení OA. Toto je velmi důležitá možnost léčby, zejména v případech sekundární OA. Pokud je totiž OA vyvolána nějakým konkrétním ortopedickým onemocněním, výše zmíněné metody léčby považuji pouze za doplňkové. Je – li to možné, vždy bychom se měli snažit řešit vyvolávající příčinu OA – např. rupturu předního zkříženého vazu kolenního, osteochondrózu, dysplazii kloubu loketního, atd. – což je velmi často možné právě chirurgickou cestou. Diagnóza osteoartróza tedy v mnoha případech není diagnózou konečnou a zejména pokud je postižen jen 1 nebo 2 klouby, je nutné hledat případnou primární příčinu OA. Výsledky léčby v těchto případech  totiž mohou být optimální pouze při použití chirurgických a konzervativních léčebných postupů.

Péče o klouby Vašeho psa

Péče o klouby není vždy jednoznačná. Každý pes má trochu jiné potřeby, přičemž to záleží na mnoha okolnostech, např. plemeno, věk, využití psa a jeho styl života.

Malá plemena mají jiné nároky než velká a obří plemena. Jejich hmotnost není tak vysoká a tudíž ani zátěž na klouby není tak značná. Jejich problém nejčastěji spočívá v luxaci patelly, kdy se kolenní čéška vychyluje ze své fyziologické polohy. Tohoto stavu si všimneme, když pejsek začne kulhat a nebo chodit po třech. Dle míry postižení rozdělujeme toto onemocnění na několik stupňů. Při nižších stupních se čéška ještě sama navrací do fyziologické polohy, při vyšších stupních zůstává trvale přesunuta. Tento pohyb čéšky namáhá okolní tkáně a dochází k jejich poškozování. Proto je vhodné myslet na látky podporující regeneraci těchto tkání.
Velká a obří plemena psů zatěžují klouby značnou hmotností. Touto váhou jsou poškozovány nejen okolní tkáně, ale hlavně kloubní chrupavky, u kterých dochází k rychlejšímu opotřebování a různým deformitám. Opět je potřeba se zamyslet nad podáváním chondroprotektivních přípravků na regeneraci kloubních tkání. Tyto přípravky je vhodné podávat i v případě, kdy se klinické příznaky ještě neobjevují. Při výskytu klinických obtížích (kulhání, zhoršené vstávání, nechuť k pohybu apod.) jsou změny na chrupavkách již velmi rozsáhlé a jejich regenerace mnohem náročnější než při mírných změnách, které se klinicky neprojevují. Proto je velmi důležitá prevence.

Věk hraje velkou roli
U starších psů jsou změny na chrupavkách již rozsáhlé a jsou doprovázeny zánětem, který způsobuje bolestivost. Vlastní zánět navíc poškozuje chrupavku a další kloubní tkáně, proto je třeba kloub proti zánětu chránit. Efektivní regenerace poškozených tkání může probíhat pouze v kloubu, který není zatížený zánětem. Kloubní tkáně u mladších psů se regenerují mnohem lépe a snáze než u starších psů. Z tohoto důvodu je nutné klást velký důraz na prevenci a ochranu kloubů, dokud ještě nedošlo k velkému poškození. Pokud se vyskytnou výrazné klinické obtíže, lze předpokládat značné poškození kloubu. Při mírných změnách kloubních tkání jsou klinické příznaky velmi nepatrné a někdy jsou chovatelem snadno přehlídnuty. U štěňat a mladých psů mají chondroprotektivní látky význam zejména pro podporu vývoje a správné funkce kloubních tkání a hlavně pro potlačení predispozic kloubních onemocněních. U štěňat velkých plemen dochází k velmi rychlému růstu štěněte hlavně v období mezi 3. – 5. měsícem věku. V tomto období je velmi důležitá výživa kloubních tkání, protože štěňata někdy narostou velmi rychle a kostra včetně kloubů se nestačí dostatečně tvořit.

Využití psa a jeho styl života
Psy si pořizujeme z různých důvodů. Někdo chce psa na hlídání svého domu či jiného objektu a proto tito psi žijí celoročně venku a jsou vystaveni všem povětrnostním podmínkám. Zátěž na jejich organismus je tím pádem vysoká. Jiní lidé si pořizují psa pro sportovní účely – počínaje tancem se psem, přes agility, po spřežení apod. Dále si lidé pořizují psa do bytu jako společníky, zde hodně záleží na složení členů rodiny. Pokud se jedná o staré či o pracovně velmi vytížené lidi, není pohybový aparát psa přetěžován. Naopak žije-li pes v rodině s dětmi či s pohybově velmi aktivními lidmi, stává se ze života psa jeden velký pohyb. Tento pohyb není psovi na škodu, ale je potřeba pečlivě pečovat o jeho klouby, svaly, šlachy a vazy apod. Dalším důvodem vedoucím k pořízení psa přesněji řečeno feny je chovatelská vášeň. Chovatelé by si ale měli uvědomit závažnost svého rozhodnutí. Správně odchovat štěňata není vůbec jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Samozřejmě záleží na plemeni, jiné nároky mají např. štěňata pražského krysařík a jiné potřeby mají štěňata irského vlkodava.

O pohybový aparát je nutné pečovat nejen u všech plemen ale i u všech věkových kategoriích. Otázkou zůstává jak a kdy, proto je vhodné se poradit s veterinárním lékařem. U štěňat a mladých psů je důležitá prevence, u starších psů je potřeba rozsáhlejší léčba.

Zlomeniny u psů II.

V prvním díle článku o zlomeninách (Zlomeniny u psů I.) jsme se zmínili o konzervativní léčbě zlomenin, nyní se dostáváme k chirurgickému řešení, které je u psů častější. Je tomu tak zejména proto, že většina fraktur bývá tzv. dislokována – tj. úlomky kosti nejsou k sobě přiloženy v anatomické pozici. Tento typ zlomenin je velmi obtížné reponovat a zafixovat bez operačního zákroku. Také v pooperačním období je obtížné psa udržet v klidu, jak je to možné u člověka. Operace zlomeniny – tzv. osteosyntéza - je tak často jedinou možností optimálního řešení, protože pevnost fixace a omezení vzájemného pohybu fragmentů kosti je daleko lepší, než při použití dlah a kastů. Výhodou je také možnost přesné nebo alespoň co nejpřesnější repozice zlomeniny. Jako relativní nevýhoda osteosyntézy se jeví nutnost anestezie pro operační zákrok, vyšší cena zákroku a také určitá „nešetrnost“ tohoto řešení. O poslední zmiňované nevýhodě bych se rád zmínil podrobněji. Při každé snaze o léčbu zlomeniny totiž za ideálních podmínek chceme dosáhnout co nejpevnější znehybnění místa lomu a zároveň minimalizovat poškození měkkých tkání v okolí lomu. Ale ideálních podmínek v praxi dosahujeme jen velmi zřídka a proto vždy musíme volit co nejlepší kompromis. Je důležité zajistit repozici zlomené kosti a její pevnou fixaci, ale ne za cenu příliš agresivního zákroku. Měkké tkáně okolo kosti jsou totiž klíčové pro samotný proces hojení – obsahují cévy, které kost prokrvují a pokud jsou tyto cévy zcela zničeny, hojení kosti se může výrazně zpomalit nebo zcela zastavit. K poškození krvení kosti samozřejmě může dojít i samotným úrazem, ale i v tomoto případě se snažíme být při osteosyntéze co nejšetrnější, abychom stav dále nezhoršovali.

Při osteosyntéze se po repozici zlomených fragmentů snažíme o jejich fixaci pomocí implantátů vyráběných zpravidla z chirurgické oceli, v poslední době také z titanu. Nejjednodušším implantátem je ortopedický drát. Tento způsob fixace se prakticky nedá využít jako jediná metoda, protože drát je relativně měkký a pevnost tohoto spojení je velmi malá. Proto se spojení úlomků drátem – tzv. cerkláž – používá jen jako doplňkový způsob fixace, nejčastěji pro připojení drobných úlomků kosti nebo pro zabránění vzájemné rotace kostních fragmentů.

Velmi častým způsobem spojení zlomených kostí je použití ocelových hřebů, které jsou vlastně silnějšími dráty, nicméně jsou daleko tvrdší a méně ohebné a jsou opatřeny hrotem pro snadnější zavádění. Vyrábějí se v tloušťkách od cca 0,8 mm až po několik milimetrů, jsou proto použitelné pro všechny velikostní kategorie psů. Pomocí hřebů můžeme připojovat i relativně malé fragmenty kostí, nebo se dají použít pro tzv. nitrodřeňové hřebování, kdy se hřeb zavádí do dutiny kosti a spojuje tak fragmenty i v případě zlomeniny těla dlouhých kostí – např. při zlomeninách holenní kosti. Výhodou tohoto spojení je relativní jednoduchost provedení a nižší náklady na operaci, nevýhodou je menší pevnost – tato fixace špatně odolává působení rotačních sil. Proto je ve většině případů nutné doplnit nitrodřeňové hřebování ještě nějakým způsobem fixace – zpravidla právě cerkláží nebo aplikací kostního šroubu. Zavedené hřeby se nemohou do kosti zapustit úplně – v případě komplikací musíme mít možnost je odstranit bez poškození kosti. Proto vždy v místě zavedení necháváme malý kousek hřebu vyčnívat, což někdy způsobuje dráždění okolních tkání.

Dalším druhem osteosyntézy je použití kostních šroubů, buď samostatně, nebo v kombinaci s kostními ploténkami. Použití samostatných šroubů je možné při fixování drobnějších odlomených fragmentů kosti. Při zlomeninách zasahujících do těla kosti se jednotlivé šrouby zpravidla spojují kostními ploténkami. Jsou to vlastně kovové dlahy, které se ale přikládají přímo na kost a jsou s ní spojeny právě pomocí šroubů. Tento způsob osteosyntézy vyžaduje relativně rozsáhlejší přístup, složitější instrumentárium a je nákladnější, ale velikou výhodou je pevnost fixace a často zcela přesná repozice kostních úlomků. Šrouby se podle druhu závitu dělí na kortikální, které mají nižší a hustší závit a spongiózní, jejichž závit je vyšší a řidší. Kortikální šrouby zpravidla používáme v oblasti těla kosti – tzn. střední části, kde je kostní tkáň velmi hustá a tvrdší, ale uvnitř obsahuje dutinu vyplněnou kostní dření. Spongiózní šrouby jsou vhodné na hlavicích kostí, kde je kostní tkáň měkčí a vytváří kompaktní trámčitou strukturu. Kostní ploténky se vyrábějí podobně jako šrouby v mnoha velikostech a druzích, důležitým kritériem je počet otvorů pro zavedení šroubů – základním pravidlem je, že na každé straně lomu by měly být minimálně 2 šrouby.

Posledním typem osteosyntézy, který zde zmíním, je tzv. externí osteosyntéza. Při tomto způsobu fixace zlomeniny se zavádějí kostní hřeby nikoliv podélně do dřeně kosti, ale napříč kostí a jejich spojení je zajištěno konstrukcí, která se nachází vně končetiny. Tato konstrukce může být buď kovová, nebo se vytvoří naplněním plastových trubic akrylátovou hmotou. Externí osteosyntéza spojuje výhodu fixace šrouby a ploténkou – tzn. pevnost a je zpravidla relativně šetrnější z hlediska chirurgického přístupu k místu lomu. Nevýhodou je samozřejmě přítomnost vnější konstrukce, která vyžaduje zvýšenou péči ze strany majitele psa, protože je zde větší riziko infekce – hřeby procházejí kůží vně. Také pro některé pacienty je vnější konstrukce poměrně stresující, musíme zde proto brát ohled i na povahu operovaného psa.

Všechny zde zmiňované metody osteosyntézy je samozřejmě možné vzájemně kombinovat, v mnoha případech je to i nutné. Volba vhodné metody fixace je poměrně složitou otázkou, na které do značné míry závisí úspěšnost operace. Stejnou důležitost má ale i pooperační péče – musíme zabránit příliš brzkému zatěžování operované končetiny, protože sebepevnější fixace může při nevhodném zatížení selhat.

Péče o klouby Vašeho psa

Péče o klouby není vždy jednoznačná. Každý pes má trochu jiné potřeby, přičemž to záleží na mnoha okolnostech, např. plemeno, věk, využití psa a jeho styl života.
Malá plemena mají jiné nároky než velká a obří plemena. Jejich hmotnost není tak vysoká a tudíž ani zátěž na klouby není tak značná. Jejich problém nejčastěji spočívá v luxaci patelly, kdy se kolenní čéška vychyluje ze své fyziologické polohy. Tohoto stavu si všimneme, když pejsek začne kulhat a nebo chodit po třech. Dle míry postižení rozdělujeme toto onemocnění na několik stupňů. Při nižších stupních se čéška ještě sama navrací do fyziologické polohy, při vyšších stupních zůstává trvale přesunuta. Tento pohyb čéšky namáhá okolní tkáně a dochází k jejich poškozování. Proto je vhodné myslet na látky podporující regeneraci těchto tkání. Velká a obří plemena psů zatěžují klouby značnou hmotností. Touto váhou jsou poškozovány nejen okolní tkáně, ale hlavně kloubní chrupavky, u kterých dochází k rychlejšímu opotřebování a různým deformitám. Opět je potřeba se zamyslet nad podáváním chondroprotektivních přípravků na regeneraci kloubních tkání. Tyto přípravky je vhodné podávat i v případě, kdy se klinické příznaky ještě neobjevují. Při výskytu klinických obtížích (kulhání, zhoršené vstávání, nechuť k pohybu apod.) jsou změny na chrupavkách již velmi rozsáhlé a jejich regenerace mnohem náročnější než při mírných změnách, které se klinicky neprojevují. Proto je velmi důležitá prevence.

Věk hraje velkou roli U starších psů jsou změny na chrupavkách již rozsáhlé a jsou doprovázeny zánětem, který způsobuje bolestivost. Vlastní zánět navíc poškozuje chrupavku a další kloubní tkáně, proto je třeba kloub proti zánětu chránit. Efektivní regenerace poškozených tkání může probíhat pouze v kloubu, který není zatížený zánětem. Kloubní tkáně u mladších psů se regenerují mnohem lépe a snáze než u starších psů. Z tohoto důvodu je nutné klást velký důraz na prevenci a ochranu kloubů, dokud ještě nedošlo k velkému poškození. Pokud se vyskytnou výrazné klinické obtíže, lze předpokládat značné poškození kloubu. Při mírných změnách kloubních tkání jsou klinické příznaky velmi nepatrné a někdy jsou chovatelem snadno přehlídnuty. U štěňat a mladých psů mají chondroprotektivní látky význam zejména pro podporu vývoje a správné funkce kloubních tkání a hlavně pro potlačení predispozic kloubních onemocněních. U štěňat velkých plemen dochází k velmi rychlému růstu štěněte hlavně v období mezi 3. – 5. měsícem věku. V tomto období je velmi důležitá výživa kloubních tkání, protože štěňata někdy narostou velmi rychle a kostra včetně kloubů se nestačí dostatečně tvořit.

Využití psa a jeho styl života Psy si pořizujeme z různých důvodů. Někdo chce psa na hlídání svého domu či jiného objektu a proto tito psi žijí celoročně venku a jsou vystaveni všem povětrnostním podmínkám. Zátěž na jejich organismus je tím pádem vysoká. Jiní lidé si pořizují psa pro sportovní účely – počínaje tancem se psem, přes agility, po spřežení apod. Dále si lidé pořizují psa do bytu jako společníky, zde hodně záleží na složení členů rodiny. Pokud se jedná o staré či o pracovně velmi vytížené lidi, není pohybový aparát psa přetěžován. Naopak žije-li pes v rodině s dětmi či s pohybově velmi aktivními lidmi, stává se ze života psa jeden velký pohyb. Tento pohyb není psovi na škodu, ale je potřeba pečlivě pečovat o jeho klouby, svaly, šlachy a vazy apod. Dalším důvodem vedoucím k pořízení psa přesněji řečeno feny je chovatelská vášeň. Chovatelé by si ale měli uvědomit závažnost svého rozhodnutí. Správně odchovat štěňata není vůbec jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Samozřejmě záleží na plemeni, jiné nároky mají např. štěňata pražského krysařík a jiné potřeby mají štěňata irského vlkodava.
O pohybový aparát je nutné pečovat nejen u všech plemen ale i u všech věkových kategoriích. Otázkou zůstává jak a kdy, proto je vhodné se poradit s veterinárním lékařem. U štěňat a mladých psů je důležitá prevence, u starších psů je potřeba rozsáhlejší léčba.

Zlomeniny u psů I.

Zlomeniny, zejména kostí končetin, patří mezi poměrně častá ortopedická onemocnění psů. Nejběžnější příčinou vzniku zlomenin jsou u psa autoúrazy, v úvahu připadají i pády z výšky, kousná poranění při rvačkách a zejména u trpasličích plemen se v poslední době setkáváme s vysokým výskytem fraktur po relativně malém zatížení – např. jen skokem ze židle nebo postele. Tento typ zlomenin je jakousi daní za pokračující miniaturizaci, kosti u jedinců o váze okolo 1– 2 kg jsou již velmi křehké a nesnesou v podstatě normální zátěž. Nabízí se zde srovnání s kočkou, kde při stejné váze, která je u tohoto druhu normální, kosti vydrží podstatně větší energii nárazu než je tomu u vyšlechtěných trpasličích plemen.

Pokud ke zlomenině dojde, je potřebné ji v první řadě diagnostikovat. Zdá se to být jednoduché, nicméně praxe v řadě případů potvrzuje opak. Zjistí–li majitel psa náhle vzniklé kulhání vysokého stupně – nejčastěji pes přestane končetinu zatěžovat úplně, je vždy vhodná návštěva veterinárního lékaře. Podezření na zlomeninu se ještě zvyšuje, reaguje-li zvíře na šetrné prohmatání kostí a kloubů bolestivě a samozřejmě i v případě prodělaného úrazu. Zde je návštěva veterináře nezbytností. Veterinární lékař provede vyšetření končetiny pohmatem a prakticky vždy je při podezření na zlomeninu nutné RTG vyšetření. Důvodem je fakt, že ani odborník nemusí pouhým pohmatem frakturu rozeznat s jistotou – např. u neúplných zlomenin, kdy je kost jen naštípnutá; u kostí krytých silnou vrstvou svalů – např. fraktury pánve; v případech výrazného otoku měkkých tkání obklopujících kost; nebo u nitrokloubních zlomenin, kdy je možná záměna s vykloubením. RTG vyšetření je nezbytné také pro volbu vhodné léčby zlomeniny, vždy je vhodné ho provádět ve dvou na sebe kolmých projekcích, protože v určitém procentu případů může dojít při zhotovení pouze jedné projekce k přehlédnutí zlomeniny. V případě vážných úrazů samozřejmě předchází ortopedickému vyšetření stabilizace pacienta – v naprosté většině případů není řešení samotné fraktury akutním stavem a nejprve je nutné zajištění základních životních funkcí pacienta. V těchto případech přistupujeme k dočasné stabilizaci fraktury např. dobře podloženou bandáží a definitivní řešení odkládáme na moment, kdy nám to zdravotní stav pacienta dovoluje.

Při léčbě jakékoliv fraktury je nutné dodržet 2 základní zásady. Jednak je to dosažení co nejlepší stabilizace úlomků kosti, aby mezi nimi docházelo k co nejmenšímu vzájemnému pohybu a kost tím měla klid na hojení. Na straně druhé se snažíme při této fixaci o pokud možno minimální poškození tkání v okolí zlomeniny, protože tyto tkáně jsou nezbytné pro dostatečné prokrvení a tím i hojení postižené kosti. Nalezení optimálního kompromisu mezi pevností fixace a zároveň šetrným přístupem je tedy velmi důležité a v závislosti na typu fraktury bohužel ne vždy možné.

Nejjednodušším způsobem ošetření zlomeniny je přiložení vnějšího fixačního obvazu. Tento způsob je velmi častý u lidí a i u psů má své místo. Výhodou je relativní jednoduchost provedení, možnost výměny v případě poškození a nižší finanční náklady. Nicméně tato fixace má své výrazné limity. Jednak je její schopnost stabilizovat úlomky zlomené kosti poměrně malá, protože vzdálenost fixačního obvazu od kosti je dána vrstvou měkkých tkání v jejím okolí a tento obvaz nemůžeme pochopitelně stáhnout příliš pevně, aby nedošlo k zaškrcení krevního oběhu. Jedná-li se o frakturu, kde úlomky kosti nejsou přiloženy k sobě, není zpravidla možná optimální repozice, tzn. přiložení těchto úlomků, bez chirurgického přístupu. Fixační obvaz můžeme použít zejména u neúplných zlomenin, kde nedošlo k vzájemnému oddálení úlomků kosti. Je použitelný také pro ošetření zlomenin u štěňat, kde lze předpoládat velmi rychlé hojení a u reponovaných zlomenin v oblastech, kde postižená kost není hlavná nosnou kostí – např. zlomeniny prstů, záprstních a zánártních kůstek. Správně přiložený fixační obvaz musí být dostatečně podložený, aby nezpůsobil vznik otlaků – předpokládáme zde přiložení na několik týdnů. Na podložení používáme buď vatu nebo raději syntetické podkladové materiály, které mají výhodnější vlastnosti – nenasávají vlhkost a mají výrazně lepší tvarovou paměť v porovnání s klasickou vatou. Na samotné zpevnění fraktury je možné použít dlahu, sádrový obvaz nebo tzv. kast. Dlahy se vyrábí z plastu, dřeva i kovu a přikládají se na jednu nebo dvě protější strany postižené kosti, kde se fixují obinadlem. Sádrový obvaz, po dlouhá léta nejpoužívanější fixační obvaz, je dnes ve veterinární medicíně malých zvířat na ústupu a používá se jen výjimečně. Stále více je nahrazován kasty. Kast je obdobou sádry, ale je vyráběn z plastového obinadla, které je napuštěno pryskyřicí, která na vzduchu příp. působením vody tvrdne. Podobně se používají termoplastické materiály, zpravidla ve tvaru jakési plastové mřížky, které po namočení do horké vody můžeme libovolně tvarovat a po několika minutách dojde k jejich ztvrdnutí. V porovnání se sádrovým obvazem jsou kasty výrazně lehčí a jejich přiložení i odstranění je snadnější a lehčí, nevýhodou je vyšší cena.

U jakéhokoliv fixačního obvazu se vždy snažíme znehybnit kromě samotného místa lomu také kloub nad a pod tímto místem. Důvodem je omezení pohybu svalů, které by při ohybech kloubů měly tendenci pohybovat s úlomky kostí v místě lomu. Fixační obvaz je nutné udržovat suchý, aby nedošlo k mokvání kůže a také kontrolovat jeho případné posuny a okraje, které mají tendenci dráždit okolní kůži. Fixační obvaz odstraňujeme co nejdříve poté, co došlo ke zpevnění fraktury. Stupeň hojení poznáme podle kontrolních RTG snímků, tyto kontroly jsou velmi důležité a jejich frekvenci určuje veterinární lékař.